Reference

Dotkla som sa v sebe pocitu smrti, nepríjemného pocitu, diskonfortu, prostě spáleniště a hniloby. Seminár mi len zapadol do mojho života, obraz spáleniště som viděla tri týždně pred tým na šamanskej cestě a moj život išiel v tom pocitě stále. Včera sa to zlomilo, záblesky pocitu zo seba a z okolia su pre mňa darom, spáleniště sa včera premenilo na rozkvitnutý raj.

Co mi to dalo: Několik pravidel pro komunikaci a vůbec spoluexistenci s druhými, která jsem zjistila, jak jsou důležitá pro komunikaci, dorozumění a plné prožívání a jeho reflektování, a jak zásadní a nelehké je se jimi řídit. Prožití úžasné cesty od naivního nadšení přes zmatení, nejasnost až nudu k zoufalství do ztráty naděje a únavy znovu k hledání, doufání a pokorné snaze až na vrchol k blaženosti a extázi porozumění a soucítění a potom zpět k pokornému snažení a víře. Silné vědomí, že věci, které stojí za to dělat, nejsou snadné, když se dělají poctivě a ze srdce tak často bolí, ale zároveň přináší hlubokou radost a opravdové uspokojení. Jen je třeba nepolevit, nezlenivět a nehovět si na povrchu. Co mi to vzalo: Naivní nadšení, díkybohu! Trochu bezstarostnosti a iluze, že to bude jednoduché. Co jsem si uvědomila: Jak silně miluji svou rodinu. Co se budu učit: Chovat se podle pravidel komunity, kde to jen půjde.

Seminář byl pro mne osobně hodně náročný z počátku svým neznámem a později svou hustou atmosférou plnou emocí. Nedokázala jsem si ani v nejmenším představit, jak se může třicet dosud neznámých lidí za čtyři dny lépe poznat, ale hlavně spojit. A jak je to přitom jednoduché.. Být ve svém nitru, plně přítomná, otevřená a láskyplně přijímající. Najít v sobě odvahu a znovu a znovu se pouštět do svých hlubin bytí a vědomě z nich na světlo vynést to, co bolí, své strachy, které nebyly zapomenuty a tiše dřímají v nás, a aniž to víme, nám svazují nohy a nutí nás jednat dle starých a zakořeněných vzorců, které nejsou již potřebné. Být v tichu a naslouchat si, ale i druhým a mluvit jen, když to opravdu cítím, když cítím, že se mi tím, co chci říci, může srdce rozskočit, tak to je ten pravý moment kdy by člověk měl hovořit. A to nejen v komunitě, ale i v rodině, v zaměstnání, v životě vůbec. Kolik času, bolesti a strastí dokáže způsobit nevhodné slovo v nevhodný okamžik, a přitom stačí jen málo.. Vždyť láska je to nejsilnější pouto, které lidi spojuje a dává jim sílu. A ne nadarmo se říká: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“

Vážím si více času svého i ostatních, vážím si více svých slov a slov ostatních, zjišťuji kolik je ve společné komunikaci „omáčky“ a pravidlo vyslov své jméno má přímo magickou moc neplkat jen kvůli tomu, že je ticho.

Ze semináře si odnáším následující: tady a teď, jednota společenství, mluvím jsem-li pohnuta, mluvím k věci, mluvím za sebe, mluvím ne “člověk” ale “já”, mluvím-li o ostatních a jsou přítomny tak přímo k nim s oslovením, pocit bezpečí, pocit bezvýhradného přijetí. Velmi děkuji za tento víkend!

Seminář mi sice nedal možnost být aspoň nějakou dobu v opravdovém společenství, ale přesto mi byl užitečný jako málokterý dosud. Něco ve mně rozhýbal a já jsem teď konečně schopná se sebou něco dělat. Dřív se mi to nedařilo, absolvovala jsem toho spoustu za ty roky nazpět, ale nedokázala jsem si ty věci převádět do života. Byla jsem pořád jen „velký teoretik“, praxe mi nešla a nešla. Tento seminář jako by ze mě něco smyl a já jsem na sebe jaksi lépe uviděla a viděla jsem, že některé věci už v sobě opravdu nechci mít. Měním se. Už to jde.

Víkend pro mne byl neskutečným, obohacujícím a silným zážitkem. Uvědomila jsem si, jak je důležité a vlastně přirozené vnímat každého jako nedílnou a důležitou součást jednoho velkého puzzle. Že není důležité být středem, ale součástí. Umět naslouchat, dát prostor ostatním, které potřebují – chtějí, ale zároveň nebát si vzít i vlastní prostor a udělat ten krok, když je ta příležitost. I když se má hlava zdála zpočátku dobře vyprázdněna na tento seminář, mám ji tedy nyní jak balón. V průběhu těch intenzivních tří dnů, v každém okamžiku, jsem nasbírala mnoho informací, maximálně pocítila zběsilý tlukot mého srdce míchaný různými vnitřními dialogy, emocemi strachu, nejistoty, hodnocení, oddělenosti, vzteku, otrávenosti, smutku, bolesti, smíchu, údivu, ale nakonec pak nejvíce štěstí, lásky, čistoty, sounáležitosti, radosti a volnosti….. a stále, stále a stále vstřebávám.

Seminář byl jedním z nejkrásnějších a nejsilnějších zážitků v mém životě (i když zpočátku to tak nevypadalo). Skončil před třemi dny a nejkrásnější je vlastně to, co se děje a co prožívám od té doby.

Změnil se můj vztah k sobě samé, k partnerovi, k mamince, k tátovi, k bráchovi, k přátelům, k lidem žijícím v mém okolí, těm, které potkávám na ulici, k mravencům, ke šnekům, ke psům… prostě ke každému bez výjimky. Pochopila jsem a zažila, že je opravdu možné respektovat a přijímat samu sebe a současně ostatní, že v tom vlastně není sebemenší rozpor. Jde jen o to v každém vztahu s každou bytostí nepřestávat hledat, co právě v tomto vztahu a v tomto okamžiku znamená láska, co ten druhý opravdu potřebuje, naladit se na něj a otevřít se mu (i sobě). Všechno, co potkáme, je příležitostí k lásce. Lásku nelze dávat ani brát, láska prostě je. Od chvíle, kdy jsem se otevřela, láska proudí a naplňuje celý svět.

Něco nového jsem se naučila, něco známého jsem si hlouběji uvědomila… o tichu a soustředění se, o naslouchání a mluvení, ženskosti a sebehodnotě, o vtazích – dcera, sestra, matka, otec, partner… a o vztahu sama k sobě. A někdy v průběhu tohoto víkendu se objevil stále zesilující se pocit, že přece jen je možné dosáhnout, aby velká skupina lidí byla i tvořila společně. Bez povrchních zdvořilostí, přesto v hluboké úctě jeden k druhému. Bez potlačování sebe sama, přesto v souladu se skupinou. Celý víkend byl velmi zvláštní zážitek. Výjimečný jako Život sám. A já teď po čase vidím, jak mi tento víkend stále pomáhá svobodněji žít a prožívat běžné radosti i starosti v míru, pokoře a lásce.