Komunita mi pomohla najít ztracené sebevědomí. Jak komunikovat ve skupině.
Když se řekne komunita, mnoho lidí má strach, že bude muset upozadit své potřeby, svou individualitu, protože tak to ve skupinách často bývá. Ale skutečné společenství odlišnosti dokáže oceňovat a přijímat je jako dary. Často se setkávám s tím, že skupina toužící po jednotě hledá, co má společné, a toho se snaží držet. Zapomíná ale právě na druhou stranu mince, na práci na svých vztazích, na přijetí jednotlivých individualit. A to mě právě baví. Miluji lidi, jejich povahy a světy, tu nádhernou různost. Už od malinka mne lákalo různorodé a polaritní světy propojovat, pomáhat lidem okolo mne se pochopit a přijmout své jedinečnosti.
Moje první komunita
Když mi bylo asi 15 let, ocitla jsem se „náhodou“ ve skupině asi 10–15 lidí, kde každý mohl být sám sebou a byl přijímaný se vším, co má. Když kdokoli mluvil, všichni mu naslouchali s otevřeným srdcem a plnou pozorností. Dostalo se mi tehdy velkého daru zažít tzv. „psychologický zážitek fungujícího společenství“. Fungovalo to tak několik let. Najednou se ale „něco“ stalo a život z našich vztahů začal odcházet. Všichni jsme hledali, co se děje, jak to můžeme zvrátit, ale protože jsme neměli ve vědomí principy, díky nimž ono kouzlo fungovalo, rozpadli jsme se.
Časem jsem objevila knihu Scotta M. Pecka V jiném rytmu, kde jsem naprosto uchvácena našla všechny odpovědi na své otázky, co se nám to stalo. Tak začala má celoživotní cesta objevování, co takovému intimnímu a autentickému fungování v nejrůznějších skupinách (včetně partnerství) pomáhá a co ho brzdí. Peck byl americký psychiatr a psychoterapeut (je známý svou knihou Nevyšlapanou cestou) a prošel v životě mnoha skupinami. Ze svých zkušeností vytvořil seminář, kde se lidé učí principům, které vedou k autentičnosti a opravdovosti ve všech vztazích. Jeho cílem bylo touto cestou přispět k celosvětovému míru.
Hledání a nacházení
Pak jsem dlouho hledala a čekala, než jsem objevila první seminář na Slovensku na Zaježové. Později jsem začala semináře sama facilitovat. Naučily mne skutečně velmi mnoho. Především zážitek přijetí mojí osoby se vším všudy celou skupinou mi pomohl mnohem více přijímat sama sebe, umět se projevovat taková, jaká jsem, najít své sebevědomí, svou cestu životem. Naučily mne, jak dokázat otevřeně komunikovat i těžké a nepříjemné věci, a tím zůstávat pravdivá a autentická. Umím mnohem lépe poznat, kdy se mohu otevřít, kdy to mohu risknout a posunout komunikaci hlouběji. Podařilo se mi vnést principy této autentické a funkční komunikace do práce, do organizace A centra, obecně prospěšné společnosti, která se věnuje těhotným a rodičům, ve které mne byť na řídící funkci díky tomu práce velmi naplňuje. Společným sdílením v kruzích se vyřeší často i nejedna technická potíž.
Principy komunity doma i v práci
Další metou se pro mne stala snaha takovýto druh komunikace a vztahů žít nejen v práci, ale i doma a svém okolí. Podílela jsem se na tvorbě skupiny Český cohousing, kde jsem si začala „osahávat“ nejen vnitřní vztahy, ale také nutné vnější struktury, pravidla a další formy, bez kterých se ukazovalo, že to nepůjde. Objevila jsem další osudovou knihu „Creating Life Together“ od Diany L. Christian. Diana je novinářka, která sjezdila celý svět a zjistila, že funguje pouze 10 % ze všech pokusů o komunitní žití. V knize sepsala, co mají fungující skupiny společného, proč jim to funguje a proč ostatní se rozpadají. Objevila, že mnoho konfliktů vzniká z důvodu chybějících struktur, z nichž nejdůležitější jsou vize a hodnoty, jasný způsob rozhodování a pravidla přijímání nových členů
V naší skupině Cohousing jsme po absolvování semináře s Dianou začali tvořit naší vizi. Velmi rychle se ukázalo, jak vlastně jdeme každý někam trochu jinam, a v podstatě ihned jsme se rozpadli, což nám určitě všem ušetřilo mnoho času.
Moje současná komunita
Nakonec jsem se dočkala a objevila Lorien. Malé společenství asi deseti dospěláků v Nenačovicích u Berouna. Lorien je název elfského lesa z Pána prstenů a je pro mne výstižným názvem pro kousek nádherného údolí plného života, energie spočinutí, klidu a kouzel. Přišla jsem na toto místo v době, kdy několik lidí odcházelo s tím, že už žádné kruhy většina nikdy dělat nechce. Skupina byla ve fázi určité prázdnoty, už neměla ideály a představy, co je „správně“, viděla realitu takovou, jaká je. „Náhoda“ způsobila, že se jeden z Peckových seminářů nakonec konal zde, což znovuobnovilo zájem o společnou práci. Začala jsem s kolegyní Lenkou Kočí do Lorienu dojíždět a facilitovat společné kruhy. V květnu 2013 jsem se do Lorienu nastěhovala a začala konečně žít svůj sen – žít ve společenství, ve kterém mají lidé zájem sdílet a rozvíjet své vztahy.
Jak to vypadá v praxi
Od té doby jsme urazili již dlouhou cestu, začínají vznikat dohody, pravidelná setkávání, učíme se lépe a lépe komunikovat otevřeně a zároveň s respektem, především se ale prohlubují naše vztahy a naše společenství pomalu roste. Přestávám se bát, že to je jen má iluze či idealismus, protože vidím, že to, co s Lenkou přinášíme, funguje, pomalu, ale jistě.
Jsme jednotlivci, páry a děti a každý má svůj prostor k bydlení (byt, domek, jurtu, apod.). Celý prostor je ve vlastnictví jednoho z nás a my mu za obývání platíme nájem, který pokrývá nutné náklady. Velmi oceňuji, že ačkoli majitel je v jiné roli než my ostatní, je na lidské rovině schopen být s námi na roveň a usilovat o vytváření společenství společně. Většinou se setkávám s modelem, kdy má majitel potřebu věci řídit a stavět se do vůdčí role. To pro mne pak rovnocenné společenství není. Každý týden pořádáme společné kruhy, kde sdílíme, jak se máme a probíráme organizační záležitosti. Cca jednou týdně máme společné večeře a občas další společná setkání u ohně, při tanci, v potní chýši, apod. Zhruba 1x za měsíc máme větší celoodpolední setkání s externí facilitátorkou, kde se noříme do větších hloubek našich procesů. 2x za rok pořádáme velký seminář Vytváření společenství, kde vždy skutečně intenzivně popracujeme. Těžší konflikty a dlouhodobé potíže zde mají bezpečný prostor, aby se mohly posouvat a stát se darem pro všechny.
Cítím obrovskou vděčnost ke všem svým sousedům, že jsou, jací jsou, že čelí s odvahou všem výzvám, které přichází, a jdou do nich. Bez nich by nic tak krásného, co nyní s nimi zažívám, nebylo